Po krásném svátečním zatmění Měsíce se po necelých dvou týdnech naskytla další milá hvězdná podívaná. No – „hvězdná“: Měsíc ani Venuše nejsou hvězdy, ale co je na obloze, to se k astronomii, tedy hvězdářství jaksi počítá, tak co.

Dvě minuty před jedenáctou zakryl planetární bohyni krásy a lásky tenký srpek ubývající Luny. Od rána to vypadalo riskantně, ale nadějně. Na vymetené ranní obloze se tato dvě nejjasnější tělesa skvěla zcela nepřehlédnutelně (foto z Bystřice nad Pernštejnem, pisatelova rodiště, pořídil a poskytl pisatelův bratr). Jak během dopoledne stoupala vzhůru, slábla a také se dost nepředvídatelně skrývala za vysokou oblačností.

Pozvánka studentům přišla tedy dost pozdě, až o velké přestávce. Během 3. vyučovací hodiny se před hlavní vchod podařilo postavit a namířit školní dalekohledy, současně se jihozápad příjemně projasnil, takže zhruba desítka studentů měla příležitost na vlastní oči (a ještě lépe optikou) pozorovat, že Venuši jde snadno vidět i okolo poledne a že je blíž a blíž k Měsíci.

Pak už ale zazvonilo, takže okamžik, kdy naše zpožďující se oběžnice Venuši skutečně zakryla, viděla jen hrstka z 3C4, jejichž vyučující se jim z hodiny na krátko vymluvil.

Pak už jsme se šli zase učit. Byla ještě naděje uvidět naopak východ Venuše zpoza Měsícova popelavého svitu, ale to už nám houstnoucí ciry nedovolily. I tak to bylo príma.

Zákryt planet Měsícem je významný i teoreticky. Především z těchto jevů starověcí myslitelé pochopili, že Merkur, Venuše, Mars, Jupiter i Saturn jsou až za Měsícem (v supralunární sféře). Z detailů průběhu i přesného času lze odvodit plno dalších jemností, ale to už by bylo na delší povídání.

Snad ještě dodejme, že zatmění Slunce je terminologicky vzato také zákrytem (Slunce Měsícem) a podstatně se tak liší od zatmění měsíčního.

---