Konečně jsme se dočkali! Nejen konce náročného školního roku, ale také – po šesti letech! – dalšího dvoudenního výjezdu s nocováním pod širákem.

Vyjeli jsme z Jihlavy v 16:40 – opět v trojici, tentokrát tvořené bývalými studujícími jihlavského gymnázia, toho času na vysokých školách biologického zaměření. Prošli jsme se značně prořídlými lesy a složili batohy na Fialové loučce, což byla naše základna.

Mírně poprchávalo, ale nebylo to ani na pláštěnku. Prošli jsme si známé rašeliniště, kde jsme se kochali různými trávami (smilka, třtina nachová, skřípiny, ostřice, suchopýry) i bylinkami (zábělník, ďáblík, nátržník…), marně hledali rosnatku a radovali se z půvabných a mohutných samiček lovčíků vodních. Pokračovali jsme okolo místních studánek (Panny Marie a Svatého Josefa), které se ovšem dost těžko hledaly v rostoucí buřeni na kůrovcových mýtinách. Nakonec nás potěšila stále aktivní jezevčí nora v nedaleké mezi.

Čas příjemně ubíhal, ale šeřilo se. Rozdělali jsme tedy ohýnek a upekli si, co kdo přinesl: salám, sýr, těsto z mouky, vody a oleje. Dobře se nám dařilo a příjemně jsme se spolu měli.

Pan učitel pak odešel spláchnout prach a pot dne do nedalekého rybníčku. Pak už zbývalo jen zalehnout. Opět se rozpršelo, natáhli jsme tedy nad sebe plachtu, chvíli si povídali a pak v klidu usnuli.

Ve čtyři ráno nás začali budit ptáci. Nejhlasitější byli střízlíci. Ozvali se ale i červenky, šoupálci, pěnice, uhelníčci, koňadry, modřinky, strakapoudi, žluny, hřivnáči, divoké hrdličky – a dokonce i žluva. V klidu jsme vstali, sbalili se – a protože bylo ještě dost času, šli jsme si projít blízký masiv Skalky. K tomu jsme se ovšem nedostali, protože cesty, lesy i mýtiny byly neúnosně zarostlé nebo zasekané popadanými stromy. Škoda – ale třeba někdy příště.

V Hojkově jsme se ještě podívali na pěkný smírčí kámen, snad z Třicetileté války, a autobusem, který jsme měli sami pro sebe, jsme se ve čtvrt na devět vrátili do Jihlavy.

Dobře jsme se měli. Snad pod širák vyjedeme častěji.

---