Studenec, Mohelno, Dukovany a Parný mlýn

6. května 2024
Ing. Tomáš Krásenský

Maturitní dny těsně po Svátku práce jsme využili k výjezdu za teoretickou i praktickou nejen biologií. Nejprve jsme navštívili oblíbenou štaci: Ústav biologie obratlovců ve Studenci. Po klidné hodince cesty nás v devět dopoledne čekala v posluchárně ústavu paní doktorka Fornůsková, která náš pobyt organizovala. Krátce pověděla něco o historii i současnosti tamního bádání.

Následovaly návštěvy specializovaných pracovišť. Nejprve rozsáhlý chov drobných pěvců zebřiček s výkladem o metodách a cílech jejich výzkumu. Těžko říci, zda jsme byli pro jemně pískající opeřence spíš potěšením nebo postrachem: zvědavě na nás pokukovali, ale také prudce přelétávali sem a tam.

Ornitologie pokračovala poté venku na dvoře i za plotem ústavu. Pan ptakopravec ukazoval nachytané sýkorky, pěnice, budníčky a brhlíky a vysvětloval, jak a proč se kroužkuje. Asi největší zájem vzbudil popis a ukázka vzniku a funkce hnízdních nažin u samiček, které zahřívají vajíčka.

Potom jsme se ještě pokochali čolky i jejich larvami a vajíčky, poslechli jsme si něco o prudkém rozvoji genetiky – a byl čas dát se na cestu k dalšímu cíli. Tím byla Mohelenská hadcová step. Přijeli jsme k ní okolo půl druhé (cestou se nám ještě okolo autobusu mihl luňák červený) a těšili se na procházku proslulou xerotermní lokalitou. Jenže studeně foukalo. Takže jsme vystoupili, zahlédli jednoho zvědavého sysla, s potěšením se pokochali párkem ještěrek zelených, prošli okolo syslích a cvrččích nor, popovídali si o zdejší stepní běžkyni máčce ladní – a prochladlí se vydali zpět do Jihlavy, kde jsme vystupovali okolo půl čtvrté.

V pátek 3. května byl odjezd mnohem romantičtější. Prvním zpožděným byl pan učitel Martin Kohout, kterého zdrželo vedení školy. Další dva studenti se ohlásili, že by mohli přijít od lékařů či odkud, pokud bychom odjeli trochu později: no, odjeli jsme skoro o půl hodiny pozdě (v osm místo o půl), protože řidič si spletl čas. Naštěstí to příliš nevadilo, na návštěvu jaderné elektrárny Dukovany jsme měli dostatečnou časovou rezervu. Vinou objížděk jsme tak na prohlídku přišli asi o sedm minut pozdě, což příliš nevadilo. Poslechli jsme si povídání průvodců, shlédli video i virtuální realitu elektrárny, pokochali se mlžnou komorou a dalšími atrakcemi – a vlastně dříve, než bychom rádi jsme po téměř dvou hodinách odcházeli.

Autobus nás pak převezl na poslední místo, které jsme plánovali: poměrně mladý rybník Parný mlýn u Krahulova; napuštěný byl teprve před dvanácti lety. Počasí bylo všelijaké, ale když jsme vystupovali, zrovna nepršelo. Tak jsme se vydali k cestou mezi poli – a začalo mírně krápat. Než jsme našli místo, z něhož bylo možné jakž takž pozorovat hladinu, pršelo už dost vydatně. Ke cti účastníků budiž napsáno, že to nikdo nevzdal a ani neremcal. Akrobatickým letem se nám předvedli rybáci černí, pár druhů racků, kvakoš noční… a mnozí další. Z dáli kukala kukačka (ale na zavolání nepřilétla), v křoví se ozývali budníčci, pěnice, konipasi, strnadi, sýkory…

Různě promočení a prochladlí jsme se vrátili do autobusu a s ním do Jihlavy, s krátkou zmínkou o brtnickém Josefu Hoffmannovi a Valdštejnech a jejich zásluhách o Dolní Vilémovice. V dobrém rozmaru jsme se rozcházeli okolo půl druhé s příslibem, že neuskutečněné nocování si někdy v blízkých týdnech nahradíme někde na Špičáku.

A co jsme viděli a slyšeli za ptáky?

Na rybníku Parný mlýn v pátek 3. 5. pluli: