O svátku svatého Mikuláše Nisánského, biskupa a dárce, a také 800 let po stavbě prvního loutkového betléma Františkem z Assisi (rovněž svatým), jsme my – kvintáni+ – postavili iglú.

Však to trvalo. Desetiletí (jedno). Zimy jsou jaké jsou, povětšinou v posledních létech (oxymóron) neladovské; sněhu – natož trvanlivého – málo. Až letos.

Nasněžilo bohatě, a sníh drží. Chtěli jsme stavět už o mikulášské vigilii, tedy 5. 12., ale zaváté silnice zabránily včasnému návratu pana učitele z Polné. Naštěstí to vyšlo i o den později.

Sešli jsme se – my kvintáni+ – krátce po odpoledním vyučování, ve čtvrt na čtyři. Plastových kýblů jako forem na sněhové cihly jsme měli dostatek a jen několik málo z nich jsme zničili. Jen co se rozešly davy studentů, pustili jsme se do stavby – vzhledem k stavbě stavbovité za školou jsme coby pozemek zvolili park u kostelíka svatého Ducha. Místa i materiálu bylo dost.

Provázkem a deštníkem jsme do sněhu zkonstruovali jakous takous kružnici se středem v páně učitelově pravici a pustili se do díla. Dvě desítky rukou se pěchovaly odmrzlý sníh do plastových věder, z nichž vyklápěné bábovičky sloužily jako bělostné cihly. Zakrátko byl postaven základový kruh, který se následným seříznutím změnil v první závit zužující se šroubovice. Otočka za otočkou rostly stěny iglú do výšky. Původní naděje stavitelů, že pan učitel bude uvnitř zazděn a tak další dny odpadnou biologie a fyziky vzaly po necelé hodině za své, když v původní jednolité ploše lopatka na smetí vyťala nevelký vchod.

Pak už šla stavba ráz na ráz. Kyblíčkové bábovičky se opíraly jedna o druhou (pravda; občas potřebovaly trochu podepřít), až posední klenák uzavřel vrchol.

To bylo radosti. Koulování, válení se v prašanu, focení se uvnitř i venku nebraly konce.

Uvidíme, jak dlouho stavba vydrží. Ohrožovat ji bude krom ledabylé statiky i počasí a kolemjdoucí. Ale stejně bylo nejvíc potěšení s budováním samotným.

---