Jak už se stalo tak trochu tradicí, první den přijímačkového a maturitního vyhánění trávíváme s účastníky tak zvaného projektu Biologie v teorii a praxi vycházkou k rybníkům Okrouhlíkům a do Pístovských mokřadů.

Sešli jsme se jako obvykle ráno v půl osmé na zastávce MHD Seifertova. Bylo nás okolo třiceti, autobus číslo 7 jsme prakticky zaplnili. Po vystoupení na rozcestí k Vysoké a kontrole přítomnosti začal biologický program, z počátku jen teoretický. Prohlíželi jsme byliny, stromy i keře, poslouchali skřivánky, pěnice, budníčky (letos poprvé i toho většího růžonohého), červenky a hřivnáče, ochutnávali řeřišnice, vachty i potočnice a dobrou vůli spolu měli. Našli jsme hálky žlabatek, bejlomorek i korovnic, strakapoudí kovadlinu s vetknutou šiškou i zimní hnízdečko asi plšíka lískového.

U Prostředního Okrouhlíku jsme se na chvíli zastavili, pohoupali se, někteří trochu vykolotočovali – a po krátké pauze aktivovali biologické nástroje: exhaustory, zvané cucáky, síťky na motýly i jinou havěť (zvané smýkačky; díky, Šárko P.), pinzety, prostěradla vydávané za sklepávačky, kuchyňské cedníky bez paciček na vodní žoužel. V lesích k Rantířovskému Okrouhlíku se skoro všichni pustili do lovu a sběru. Obraceli kameny, odlupovali kůru, prohrabávali hrabanku, smýkali třtinou… – a výsledky se dostavily. Asi nejmilejším zvířátkem, které se podařilo ulovit, byla jedna velikananánská mnohonožka. Uchvacovala nás podélným vlněním svých mnoha dvojitých noh, lesklým hladkým povrchem i hadovitým pohybem. To jsme se s ní namazlili!

Oteplovalo se, a tak jsme zakrátko namířili k domovu. Ještě jsme se zastavili na krátké lovy cedníkem v Pístovských mokřadech – zaradovali jsme se z chrostíků, pijavic i larev šidélek – a pak už svižně k jIhlavě. Potkali jsme cestou ještěrku bez ocásku, ale už jsme jí více pozornosti nevěnovali.

Okolo půl jedné jsme se na lavičkách a prolézačkách Na Skalce v dobré vůli rozloučili.

P.S.: plno krásných básniček o zvířatech napsal Emanuel Frynta, náš významný překladatel a nonsensový básník; ta o klikorohovi je zvlášť povedená, připomeňme si ji (jeho syn prof. Daniel Frynta patří k našim předním sociobiologům).

Emanuel Frynta: Hroch (a klikoroh)
Přírodopisné názvosloví
je u nás leckdy nepřesné
a my jen koukáme jak sovy
a nikdo ani nehlesne.

Broučínek jako paní mámy vlásek
se drze zove KLIKOROH –
a chudinka ten kolos hroch
má jměníčko jen ze čtyř hlásek.

To přísná věda velmi šťastně
zve hrocha HIPPOPOTAMUS
takže je každému hned jasné
že je ho doopravdy kus.

---