Ke konci ledna 2025 jsem se vydal na pět týdnů do města zvaného Parkano, které leží zhruba uprostřed Finska. Spolu se mnou letěly tři spolužačky – Dori, Marťa a Kiki, které však letěly pouze na dva týdny. Den příletu nebyl úplně nejlepší, jelikož byl zrušen náš ranní let, takže jsme se do zasněženého Parkana dorazili kolem čtvrté ráno, a ještě k tomu jsme museli hned druhý den jít do školy.

V Parkanu, což je město, které má přibližně 6000 obyvatel jsme navštěvovali školu Parkanon lukio pro asi 100 středoškoláků, která byla velice moderní a nabízela vybavení, kterého by se nám v Česku mohlo jenom zdát. Ve Finsku trvá střední škola pouze tři roky (od 15 do 18 let) a naši Exchange partneři byli v ročníku druhém. Celý chod školního dne byl aspoň dle mého názoru úplně odlišný od toho našeho, ale během prvního týdne jsme si na něj zvykli.

Rozdílů mezi naší a jejich výukou není zrovna málo a pár se jich pokusím představit. Ve Finsku se vyučování spoléhá téměř úplně na technologii. Každý student dostane školní laptop, na kterém probíhá přes 95% práce. Ačkoli jsou tu studenti ve stejném ročníku, tak se nestane, že by se sešli na stejné hodině. Ve Finsku si totiž každý student volí na každý čtvrtrok libovolné předměty a mnohdy se stane, že jste na hodině, kde jsou tři lidi i s učitelem. Další rozdíl, který se mi zdál celkem fajn je, že žáci mají ke svým kantorům velice blízký vztah a s některými si i tykají. Za celých pět týdnů jsem nepřišel na systém přestávek a rozvrhu obecně, jelikož většina hodin trvala 60 minut, ale některé jen 45 minut a přestávky byly pokaždé jinak. Někdy to bylo pro někoho 5 minut a pro někoho jiného zase 15, což mi přišlo velice zmatené. Určitě tomu nepomohl ani zvonek, který zvonil zhruba tři minuty před koncem a před začátkem hodiny. Další věc, na kterou si bylo třeba zvyknout byly obědy, které jsme měli kolikrát už od 11 hodin dopoledne, což mi vůbec nevyhovovalo, a tak jsem prvních pár odpolední hladověl.

Městečko Parkano, bylo velice klidné a tiché bylo naprosto perfektní pro večerní procházky zasněženými ulicemi se sluchátky v uších, což byla asi moje nejoblíbenější aktivita. Krom hokejových zápasů se v městě nic moc nedělo, takže program byl téměř vždy u někoho doma. Velké plus bylo, že téměř všichni lidé tam neměli problém se se mnou domluvit anglicky, za což jsem byl velice vděčný, protože se snahou o pochopení základů finštiny jsem skončil asi tak rychle, jak jsem s tím začal.  Nevím, jestli to je tím, že je to menší město, ale přišlo mi, že se tu lidé více respektují a chovají se k sobě velice přátelsky i když vás nikdy neviděli. Dobré vztahy tu panovaly i mezi teenagery ve škole, a tak jsem neměl problém najít si tam několik dobrých kamarádů, včetně dvou ze Španělska, které byly ve škole také na výměnném pobytu, což byl pro mě jeden z nejhlavnějších cílů.

Během pěti týdnů jsem navštívil třikrát Tampere a jednou Helsinky. Tampere, které bylo jen půl hodiny Pendolinem od Parkana není podle mě úplně to nejatraktivnější finské město. Nejvíc jsem si užil hokejový zápas v Nokia aréně, což bylo derby mezi Ilves a Tapparou. Na Tampere jsem se těšil, ale jeho návštěva bylo celkem zklamáním, jelikož toho nemá tolik co nabídnout. Helsinky bylo o něco atraktivnější destinace, ve které jsem navštívil i ostrov Suomelinna, který patří do UNESCA, ale oproti jiným Evropským metropolím je to turisticky zklamání. Jedno místo, které mě tam však opravdu fascinovalo byla knihovna Oodi, což je třípatrový moderní komplex, který nabízí velkou škálu volnočasových aktivit a určitě bych se tam chtěl podívat znovu a doporučil bych to všem, kteří se hodlají toto město navštívit.

Nebylo by to Finsko, kdybych nezmínil saunu. Saun je tu zde více než aut a každý ji má doma. Saunu jsem navštěvoval pravidelně každé dva dny, ale nejlepší zážitek byl pro mě, když jsme šli do sauny ve velké skupině a ochlazovat jsme se chodili do vyřezané díry v zamrzlém jezeře.

Na závěr bych řekl, že mi tato výměna dala mnoho zkušeností a zážitků, které se mnou zůstanou do konce života, a i když teď musím ve škole dohánět 5 týdnů učiva, tak bych řekl, že to za to určitě stálo.

Jan Kourek

---