Tuto středu, tedy 3. 6. 2026, navštívila třída 7A8 (včetně mé osoby) a třída 3A4 věznici pro ženy ve Světlé nad Sázavou. Celá prohlídka byla jedinečný a moc užitečný zážitek, který nám v mysli, myslím, utkví a snad nás i inspiruje (ne ke zločinu).
Když jsme dorazili do Světlé, čekalo nás nešikovné parkování busu a letní déšť. Myslím, že se ještě nikdy nikdo tak netěšil do vězení. Po odevzdání mobilů a peněženek nám byla dopřána pravá vězeňská kontrola a hned jsme byli postaveni do zástupu po dvou.
Nejprve jsme podstoupili prezentaci zástupkyně ředitelky a tiskové mluvčí. Seznámila nás s částmi zařízení, některými případy a pravidly. Už její povídání bylo převelice zajímavé, ale další beseda přidala autentičnost. Byli před nás přivedeny dvě vězenkyně, které se hned pustily do vyprávění svých životních příběhů. A panečku, že to bylo něco. Člověk zkrátka někdy nemá představu, co vše se může někomu stát. Komunikace, rodinné vztahy, drogy, zločiny a vězení. Otázky se hrnuly, ale většina z nás (jako třeba já) si spíš myšlenky nechali pro sebe a potom se k nim vraceli.
Prohlídka byla jednoduchá. Měli jsme možnost podívat se do pokojů, a to i do „vězení ve vězení,“ kde byly na postelích napsány až dojemné vzkazy „spřátelených“ vězenkyní. Například (a to parafrázuji): „Už s*ru na ženský, jsou jenom problémy s nima.“
Dále jsme zamířili do prostoru pro matky s dětmi. Je to až bizarní, jak ti maličcí vyrůstají za mřížemi. Sice jen do tří let, ale ta představa dětských kreseb se smějícím se sluníčkem a ostnatým drátem mi nahání husí kůži. Je to přece ale hezká věc a těm dětem kontakt s matkou může i zachránit život. V tomto bodě prohlídka skončila a my byli za dobré chování propuštěni.
Co dodat závěrem? Musím říct, že jsem nic podobného nezažila a vážím si této příležitosti. Apeluji na spolužáky, aby neváhali a jeli se také podívat. I kdyby jen pro omluvené volno, ze kterého vzejde nový, nebo první názor, anebo protože je mé malé „pisatelkování“ zaujalo.
VALERIE KARLÍKOVÁ 7A8
