Pojem synchronicita (česky sou-časnost) zavedl do našeho myšlení švýcarský lékař – psychiatr, psychoanalytik a filosof (a také mimochodem velmi nadaný výtvarník) Carl Gustav Jung. O syntopicitě (česky snad sou-místnosti) píše český biolog a filosof Stanislav Komárek. Jung si povšiml, že některé události, které k sobě mají blízký vztah a jsou přitom nezávislé, nastávají kupodivu časově (a podle Komárka i místně) blízko sebe – a že to není jen náhoda, ale cosi hlubšího a vzájemně těsně propojeného ve fungování světa a lidské mysli. Naše evropské racionalistické myšlení se něčemu takovému vzpírá. Ale můžeme si být jisti tím, že naše myšlení postihuje celou pravdu?
Stalo se ve čtvrtek 28. května 2026. S většinou své třídy, tehdy 7A8, jsem se vydal na plánovanou exkurzi po firmách, zpracovávajících odpady. Na jedné ze zastávek jsme poslouchali švitořící a štěbetající špačky. Jen tak, aby řeč nestála, jsem o špačcích prohodil pár slov s Mildou Dvořákem. Zmínil jsem se i o dalších druzích, zejména o blízkovýchodním špačku růžovém – chvilku jsme vedli rozpravu o tom, zda má růžový i zobák. To bylo někdy v půli dopoledne.
Poslední zastávkou naší exkurze byla kompostárna a skládka v Henčově. Rozsáhlý areál byl obsazený desítkami čápů bílých, spoustou vrabců, mnoha kvíčalami, kavkami a strakami – a také hejny špačků. V jednu chvíli jsme se zastavili a poslouchali povídání našeho průvodce skládkováním a kompostováním. Po svém zvyku jsem se rozhlížel kolem. V jednom blízko přeletujícím špaččím chuchvalci jsem zahlédl cosi divně barevného. Nejprve jsem si myslel, že se tam vmísila žluva: kontrastní světlo-černé zbarvení mi přihrálo na mysl nejprve tu; ale bylo to zvláštní. Vytáhl jsem dalekohled, který jsem naštěstí měl s sebou a zadíval se za tím úkazem. A téměř jsem nemohl věřit vlastním očím: špaček růžový! Nedá se s ničím splést.
V nadšení jsem dalekohled vnucoval studentům okolo, samozřejmě především Mildovi, takže svědků mám dost – ale na jakkoli nekvalitní fotografii jsem si nevzpomněl. Špačka růžového jsem viděl poprvé v životě, na nečekaném místě a hlavně zhruba hodinu až dvě poté, co jsem o něm snad poprvé v životě mluvil a s někým si o něm povídal. Navíc to možná bylo vůbec první pozorování tohoto druhu na Vysočině – alespoň jsem nenašel žádný starší záznam. Náhoda? I to, že jsem si vůbec všiml a že jsem měl s sebou dalekohled a že jsem měl plno spolehlivých spolupozorovatelů? A že jsem o den později na noci kostelů v Opatově povídal o ptácích, jejich hlasech a svatém Františkovi z Asissi – a kam mimochodem zavítal i Milda? Těžko si nevzpomenout na Jungovsko-Komárkovskou synchronicitu a syntopicitu.
Carl Gustav Jung kdesi píše o své pacientce, trpící přehnanou racionalitou, která jí komplikovala život a prožívání. Při jednom terapeutickém sezení vyprávěla Jungovi živý a barevný sen z předchozí noci. Výraznou roli v něm měl posvátný brouk starých Egypťanů – skarabeus, neboli vruboun posvátný. Během hovoru zaslechl psychoanalytik ťukání na okno. Otevřel ho a dovnitř vletěl velký zlatohlávek z čeledi vrubounovitých. Tento zážitek prý měl na pacientku silný a kladný vliv. Co jsem to vlastně zažil? Přivolal jsem zjevení klenotu na špíně dní, podobné pověstnému květu lotosu na hladině močálu? Bylo to znamení? A když, tak čeho? Přihrál mi svatý František na smečové vyprávění na příští den pro noc kostelů? Nevím. Ale špaček růžový na skládce odpadů krátce po povídání o něm patří mezi mé nejsilnější zážitky z přírody vůbec.
