Horké a jasné dny konce května konečně vytvořily vhodnou příležitost k vycházce pozdním májovým večerem. Těšili jsme se na soumračné ptačí zpěvy, netopýří echolokaci a také dvě výrazné planety: Venuši a Jupiter.
O osmé večerní jsme se sešli u gymnázia a vyrazili – s důkladným dalekohledem a s detektorem na ultrazvuk. Cestou přes Keťásek a kolem řeky nám do kroku zpívaly pěnkavy, červenky, černohlávci, zvonci, drozdi, kvíčaly, budníčci, konipásci, vrabčáci… a do toho tu a tam křídly zatleskali holubi či hrdličky.
K rybníku Borovina jsme přišli okolo půl deváté. To bylo ještě před západem Slunce, ale stejně se zakrátko nad bronzovým obzorem ukázala nejprve Venuše a nedlouho po ní jsme našli i Jupiter. V hasnoucí záři a v dalekohledu spektivu, který přibližuje asi šedesátkrát, nebylo zprvu vidět nic napínavého, ale postupně se ukazovaly i detaily největší planety Sluneční soustavy: dva hnědooranžové oblačné pásy jupiterovy atmosféry a nakonec i nenápadná tečička vpravo dole – jeho největší měsíc Ganymédes (jde ostatně i o největší měsíc celé Sluneční soustavy, větší než planeta Merkur). Zaměřili jsme i dorůstající Měsíc. Na terminátoru (hranici mezi osvětlenou a neosvětlenou částí) se nám velmi pěkně zobrazily některé výrazné krátery a měsíční pohoří.
Těšili jsme se na netopýry, ale dlouho jsme žádné neviděli, což bylo divné: o den dříve jich nad vodou poletovalo několik. Tak jsme jen tak pro zajímavost zkusili pustit detektor naslepo. A vzápětí se ozval typický rachot chiropteřích echolokátorů. Netopýrů bylo okolo nás plno, ale nelétali nad hladinou Borovinky, ale kousek níž, nad sádkami pod hrází; kdo ví – třeba se nás trochu báli? Nevíme, ale jejich posloucháním jsme se nějakou dobu bavili.
Pak už byl čas k návratu. Povídali jsme, poslouchali (už toho moc nezpívalo, spíš tu a tam pípnutí…), pokochali jsme se ještě zmíněnými planetami, odrážejícími se v mezi tím zklidněné hladině řeky a okolo půl jedenácté jsme se spokojeně rozešli.
Dobře jsme se měli.
