Na nejen vodní ptáky do Prahy

Konec minulého roku 2025 a celý leden toho letošního mrzne, až praští – a občasné oteplení s tím nic moc nenadělá. Rybníky, přehrady, tůně i menší řeky (jako třeba Jihlava v Jihlavě) zamrzly, takže vodnímu ptactvu zbývá volná hladina jen u těch opravdu velkých řek.

Využili jsme situaci a vypravili se do Prahy na Vltavu podívat se, co je tam k vidění. A bylo! Odjeli jsme (pravda: se samými bývalými studenty) v 6:45 ráno z Jihlavy – a když jsme po půldruhé hodině vystoupili v Praze, bylo to zpočátku dost beznadějné: lezavý chlad a temnošedá mlha slibovaly chudé a nepříjemné dopoledne. Vypravili jsme se tedy jako obvykle přes nádraží Holešovice (se skoro už obligátním sokolem stěhovavým na teplárenské věži) do Tróji. Podél Vltavy přes Trójskou lávku a Císařský ostrov jsme došli do Stromovky, vyhýbajíce se cestou tisícům běžců jakéhosi závodu. Krom bobřího díla a pár slípek, lysek a volavky na břehu a letových formací kormoránů a různých druhů racků jsme neviděli nic zvláštního. Snad jen strakapoudí bubnování (letos první), honící se veverky a jedna barevně úchylná (černohnědá s bílou náprsenkou) březňačka tamní pobyt poněkud zpříjemnily. Dokonce ani běžní drobní pěvci se neukazovali – krom koňader, modřinek a brhlíka, jehož dílo na kůře klenů jsme chviličku zkoumali.

Po necelých dvou hodinách jsme tedy tramvají zamířili na Smíchovskou náplavku, kde jsme se konečně dočkali pořádného potěšení. Mnoho set kusů různé vodní drůbeže vyšperkovali i nezvyklí návštěvníci: především lžičák pestrý (hádejte, jaký tvar má jeho zobák a jak je zbarvené jeho peří!), husice nilské a morčáci malí. To jsme se zaradovali – a v dobré pohodě jsme se zdrželi více než další hodinu a po krátké procházce okolo Vltavy přes Střelecký ostrov (s nutriemi) ke Karlovu mostu jsme se pomalu rozešli každý za svým.

Do Jihlavy jsme se vrátili o půl čtvrté, unavení, ale spokojení.