V kombinované sestavě: lidé z projektu Biologie v praxi, sekundáni a bývalí studenti, celkem 16 nás bylo.

Minulý týden, ve čtvrtek 13. dubna, byl první tak zvaný projektový den. Připravili jsme už tradiční Biologii v praxi. Jenže pršelo a bylo chladno tak, že jsme se pokusili plánovanou vycházku okolo rybníků a bažin odvolat; neúspěšně – polovina domů posílaných studentů odmítla výpravu opustit, společně jsme tedy ve větru, dešti a blátě prošli celou plánovanou trasu, snad jen poněkud rychleji. Chtěli jsme se ale přeci jen vhodně revanšovat, proto jsme nabídli doplňkovou a náhradní vycházku za posloucháním netopýrů u rybníka Borovinka. To ovšem bylo závislé na počasí – a protože zhruba do konce tohoto pracovního týdne byl venku listopad, netroufli jsme si.

Rozjařilo se teprve v pátek. Sobotní ráno bylo sice mrazivé, ale přes den svítilo Slunce a i večer byl teplý. Sešli jsme se tedy o půl sedmé večer u gymnázia. Chvíli jsme zde poslouchali zvonohlíky a pátrali na obloze po velmi mladém Měsíci (dva dny po novu) a pak vyšli podél Zimáku, Polytechny a autobusového nádraží na Keťásek, okolo rozkvétajících devětsilů dál přes lávku u Kauflandu, po cyklostezce až k Borovince. Prozpěvovalo na nás kde co, na ještě téměř holých stromech byla dobře vidět hnízda veverek, hřivnáčů a strak. Přes denní teplo skončil neúspěchem pokus vylovit z tůněk podél řeky nějakou vodní žoužel.

Pomalu se šeřilo. Bylo téměř jasno, jen tu a tam se ve výšce táhla řasovitá oblaka – udělala nám radost, protože se na nich ukázalo pěkně barevné vedlejší slunce – parhelium.

Okolo půl osmé jsme byli u rybníka. Na chvíli nás zabavil budníček, co z drátů nad sádkami lovil cosi z vodní hladiny; asi hmyz?… nebo drobné rybky?… to jsme neviděli. Potom jsme vytáhli detektor na netopýří ultrazvuky a trochu si s ním pohrávali. Netopýra jsme ale ani neviděli, ani neslyšeli. To už se k dorůstajícímu Měsíci přidala i jasně zářící Venuše (asi půl hodiny před západem Slunce!), potom Sirius, jen ti chiropteři ne a ne. Zabíjeli jsme čas klábosením o kde čem a čekali a čekali. Okolo čtvrt na devět to už pan učitel vzdal. Sotva však udělal pět kroků od rybníka, ozvala se jedna z bývalých studentek: prý divný pták nebo netopýr. Znovu jsme zapnuli detektor a po chvilce ladění a směrování mikrofonů se ozvalo zprvu nenápadné, za chviličku však nezaměnitelné a jasné cvakání, hvízdání a dunění – to přístroj převedl netopýří echolokaci na nám slyšitelné zvuky. Ještě že jsme vydrželi. Netopýrů rychle přibývalo – a když jsme se jich dost naposlouchali u rybníka, vydali jsme se zpět. Jejich tichý let a hlasitá echolokace nás provázeli až k železniční trati. Odhadem to byli netopýři zeraví, vodní a malí.

Trochu jsme si povídali o hvězdách, planetách a Měsíci, s mírným odporem pozorovali potkana u lávky a před půl desátou se od gymnázia zase spokojeně rozešli.

---