Poprvé v novém roce 2023 jsme se spolu vydali ven v sobotu 21. ledna. Jako osvědčený cíl jsme zvolili Luka nad Jihlavou s rakytníkovištěm a řekou.

Před čtvrt na devět ráno jsme se sešli na autobusovém nádraží v Jihlavě. Po mírně dramatické cestě po okreskách zapadaných čerstvým sněhem jsme vystoupili na luckém náměstí, kde se k nám přidala ještě jedna studentka z blízké Kamenice, takže nás bylo celkem osm, půl napůl lepší i to druhé pohlaví, studenti současní i bývalí, převážně z naší, ale i z jiných škol.

Křivolakými uličkami (mimochodem: v jednom místě tam po navátém sněhu nekontrolovaně smykem couval náklaďák) jsme vyšli do strání na levém břehu řeky nad městečkem. Počasí nám silně nepřálo. Sněžilo, foukalo a byla i mlha. Čočky dalekohledů byly zapadané sněhem, prsty zábly, proud vzduchu bral slova od úst a mlžným oparem bylo vidět jen dosti neostře.

Když jsme po chvíli bloudění došli až rozsáhlému křovisku zdejšího proslulého rakytníku, bylo naštěstí jasné, že to tak zlé nebude. Ve větvích se choulila velmi početná hejna kvíčal. Tu a tam se někdy váhavě a jindy zase prudce zvedla – možná pod hrozbou útoku nějakého dravce. Těch jsme viděli několik: hned z počátku nad námi přeletěl drobný sokolík – pravděpodobně pravidelný zimní host dřemlík tundrový. O chvíli později hnal pár desítek pokvikujících drozdů malý krahujec někam do údolí. Několikrát se nad korunami keřů mihla káně lesní – no a pro úplnost: cestou domů jsme z autobusu viděli i poštoláka, kterak sedí na betonové skruži a porcuje si nějakého hraboše k obědu.

Obcházeli jsme tudy něco přes hodinu. Kvíčal bylo jistě mnoho tisíc, spíš desítky tisíc. Občas se mezi nimi mihl snad i špaček. Dost bylo i další ptačí drobotě, ale vzhledem k počasí jsme spolehlivě viděli jen strnady, pěnkavy, stehlíky, koňadry (ty už začínaly i prozpěvovat), modřinky, kosy a hýly. Z těch větších pak straku a několik hrdliček.

Trochu jsme si okusili rakytničky – žlutooranžové peckovičky zdejších pichláčů. Prý jsou úplně nesnesitelně zdravé – říkalo se jim citróny sibiře; no možná, ale žádné velké pochutnání.

Zbývalo nám ještě dost času, tak jsme sešli k řece. Bývá tam pár morčáků, ale ty jsme tentokrát nezahlédli. Zato plno divokých kachen březňaček. Všímali jsme si některých jejich barevných odchylek a také typického chování: spánku, sběru potravy, péči o peří – a zejména počínajících námluv. Zejména jeden pár předvedl ukázkový tanec s poškubáváním hlavami, poté dosti drsné páření, při kterém samec kačenu skoro utopil, a které zakončil majetnickým triumfálním těsným kruhem prudké plavby okolo své nevěsty.

Asi to nejzajímavější předvedl pár skorců vodních. V jednom místě vášnivě lovili: prudce vylétli ze břehu, uprostřed řeky zapadli pod hladinu, poté se na chvilku vynořili a znovu se potopili, aby si nasbírali něco vodních larev k snědku. Několikrát to zopakovali.

Pak už byl čas k odjezdu. Před dvanáctou jsme byli zpět v Jihlavě – a snad navzdory počasí spokojení.

Tak snad zanedlouho zase někde venku na shledanou!

---

Co jsme tedy viděli?

Dřemlík tundrový
Poštolka obecná
Káně lesní
Krahujec obecný
Drozd kvíčala
Kos černý
Špaček obecný
Straka obecná
Sýkora modřinka
Sýkora koňadra
Pěnkava obecná
Strnad obecný
Stehlík obecný
Hýl obecný
Skorec vodní
Hrdlička zahradní
Kachna divoká

---