O puštíkovi, který kokrhal


25. 2., den po svatém Matěji (který si mimochodem o den dříve – pamětliv své pověsti – nadělal nové ledy) jsme se opět vypravili ven, tentokrát poslouchat sovy na Špičák. Předpověď jasného a klidného počasí se navzdory dopolední slotě vyplnila a my v počtu jak do maryáše s kibicem a hlídačem vyrazili v půl páté MHD sedmičkou vzhůru do Popic. Už cestou jsme se raději kochali ptactvem: na poli u Vysoké lovila volavka, nad ní se třepotala poštolka… nikdo si nemohl být jistý, co víc – a zda vůbec něco – ještě uvidíme a uslyšíme.

Vystoupili jsme a vydali se chladnoucím zářivým únorovým večerem na Špičák. Z křovisek na nás zpívali strnadi obecní, brhlíci, hýli, koňadry, modřinky, kosi; nad lesem se mihla krahujčice (či snad jestřáb?), v blízké jabloni odpočívalo jedno káně. My čekali sovy. Snažili jsme se je vyprovokovat pohvizdováním, ale kde nic, tu nic. Prošli jsme zbytky lesů až k mýtinám nad Třeští, rozprávěli o stromech, nebi a životě, trochu jsme se utěšovali vycházejícími hvězdami. Mírně zklamaní jsme se otočili zpět.

To už byla tma důkladná. Neustávali jsme v pískání na ruce i prsty. V jednu chvíli nám kraťoučce odpověděl sýr rousný (aspoň si to tak vykládáme). Nebe se vyjasnilo a uklidnilo a předvedlo i méně časté výhledy. Proti předvčerejšku, kdy jsme pozorovali hvězdy od Křížku, byly tentokrát pěkně vidět i mlhoviny: populární M31 v Andromédě, Jesličky – M44 – v Rakovi a také M42 v Orionu. Jenže to byla jen slabá náplast na naše lačné a hladové uši.

To se však zakrátko změnilo. Nejprve nám na levoboku začal kontrabasovat výr velký. Přivolávali jsme ho neumělým napodobováním jeho řídce stakatovaného houkání na sevřené ruce, což se povedlo jen z části. Přiletěl blíž, ale ne až k nám.

Šli jsme dále, potkávali až překvapivě (vzhledem k roční i noční době a panující teplotě) hodně chodců i cyklistů – až byly Popice na dohled. V tu chvíli se rozhoukal puštík. Nejprve jeden, známým nepravidelným kvílením. Chvíli jsme si tak s ním navzájem naříkali, když se ozval druhý, málo desítek metrů od naší cesty. A byl to pravý puštíčí virtuóz, byť zvládal jen jeden (mnohokrát zopakovaný) motiv. Znělo jako melodické kokrhání, uvedené čímsi jako „připravit – pozor…“, následované rytmicky přesným a zpěvným „ky-kyri-kýýýý“ – jenže po sovím. To jsme se mu nasmáli! (přibližný zápis jeho zpěvu je níže)

Nemohli jsme se poslouchání nabažit – ale ještě méně jsme mohli zůstat na místě donekonečna, tím spíš, že jsme trochu ztratili cestu. Na rozloučenou se přidal ještě nejméně jeden další puštík a tak nás noční trio vyprovodilo až na cestu k zastávce autobusu.

Nakonec jsme se tedy všichni šťastní a spokojení (a také notně unavení – s více než třemi hodinami v nohách) vrátili okolo tři čtvrtě na devět do Jihlavy.

To jsme se poměli!

Co jsme viděli a slyšeli:
Výr velký
Sýc rousný
Puštík obecný
Káně lesní
Poštolka obecná
Volavka popelavá
Strnad obecný
Hýl obecný
Sýkora modřinka
Sýkora lužní
Sýkora koňadra
Brhlík obecný
Kos černý

(a ten padající pan učitel?… těžko říci, zda géniové zodiakální či zda sedmapadesátá vyšší inteligence spikly se proti nebohému starci, nebo šlo jen o únavu, vrozenou nešikovnost, tmu a koukání po ptákách: zkrátka pan učitel podvakráte škobrtl a obzvláště genitiv byl veliký: natloukl si koleno a moc ho to bolelo a ještě si roztrhal své oblíbené manšestráky)