Na přelomu ledna a února roku byla po půltřetím roce opět vidět kometa. Neromanticky ji nazvali C/2022 E3 ZTF. Zdaleka nedosahovala přitažlivosti té z července 2020, ale aspoň něco. Moc jsme se těšili, že se na ni půjdeme podívat prostým okem, ale to šlo sotva dva týdny, které byly většinou zatažené, takže neumožňovaly naplánovat nějaké společné pozorování, takže zahlédnout tento skromný obláček par a plynů neozbrojeným (jak říkají astronomové) okem se nám nepovedlo. Vzali jsme tedy za vděk pozorovacím oknem, které nám otevřela mohutná tlaková výše nad Střední Evropou začátkem února.

Vyjeli jsme ve středu 8. února o půl páté autobusem MHD č. 7 do Popic. Cestou nad námi přeletěl jestřáb – to jsme se zaradovali! Z počátečního skromňoučkého počtu jsme se postupně rozrůstali až na konečnou devítici, psy nepočítaje.

Z počátku bylo ještě světlo, tak čtvrthodina do západu Slunce. Mysleli jsme, že bychom mohli slyšet i vidět nějaké ptáky, ale už na ně bylo asi pozdě a zima; jen pár koňader píplo v břízách na návsi a jeden králíček ohnivý zavrzal ve smrku za obcí. Šli jsem kousek do lesů, směrem na Špičák. Povídali jsme si jak nás jen tak napadlo: o stromech, o letadlech, o sovách (ty jsme zkoušeli vyprovokovat pohvizdováním, ale to nevyšlo)… – a hlídali, kdy uvidíme první hvězdičku. Povedlo se krátce po páté, i když to nebyla hvězdička, ale jasně zářící Večernice Venuše. Pak už to šlo rychle: kus od ní vzhůru doleva po ekliptice Jupiter, o další kus Mars, pak Sirius… To už jsme se začali vracet, abychom se příliš na zledovatělé – naštěstí dost štěrkem posypané – cestě nepotloukli.

Nedaleko nad obcí jsme rozbalili dalekohled a jali se pozorovati. První byla sázka na jistotu: zaměřili jsme optiku na Jupiter a tři z jeho galilejských měsíců; čtvrtý – Europa – byl schovaný za svým nebeským i olympským záletným otcem. Pak začalo hledání vytoužené komety. Věděli jsme, že je v souhvězdí Vozky, tedy vysoko nad našimi hlavami. Hledali jsme a hledali, ale dlouho nenacházeli. Nakonec pomohla mapka v mobilu (díky Julie!) – a v zorném poli našeho teleskopu se objevil nenápadný obláček odlétající vlasatice. To jsme se zaradovali. A když jsme se dost vynadívali, otočili jsme náš spektiv (ornitologický monokulární 60x přibližující stativový dalekohled) na další nebeské obláčky: mlhovinu M31 v Andromedě a M42 v Orionu. A pak už nám byla zima a taky nebylo vidět právě nejlépe: výhled kryl lehký opar. Tak jsme se sbalili a jeli domů. Autobus nás sice ujel, ale díky dvěma přítomným automobilům jsme před sedmou večerní vrátili šťastně a spokojeně do Jihlavy.

Kometa C/2022 E3 ZTF je lecčíms zvláštní. Podle neandertálců se jí v médiích říká proto, že před letošním přiblížením ke Slunci byla u nás před 47 500 lety (to žili v Evropě už i naši přímí předkové, nejen ti zdatní statní hominidští bratranci). Její trajektorie je postavená kolmo k rovině ekliptiky. A víckrát už jí na Zemi nikdo neuvidí, protože ji velké planety (Jupiter, Saturn) svou přitažlivostí tak popostrčily, že odlétne pryč někam do hlubin vesmíru.

A jen tak na okraj: na www.astro.cz je mimo jiné sekce komety; 8. 2. 2023 jich bylo pozorováno 22, ovšem mnohem slabších, než byla ta „naše“.