V úterý velikonoční, 11. dubna 2023, jsme se opět vydali pozorovat planetu Merkur. Není to sice kdo ví jaká vzácnost, ale přeci jen: z viditelných planet je k zahlédnutí nejméně často, protože se pohybuje blízko Slunci a většinu času je naší mateřskou hvězdou beznadějně přezářen.

Začátek letošního astronomického jara měl být pro pozorování velmi vhodný, alespoň co se hvězdných poloh týče. Zato počasí nepřálo: už pár týdnů za sebou je chladno a převážně zataženo, takže i když byla pozice a magnituda Merkuru v minulých dvou týdnech o dost lepší, předpověď počasí byla jakž-takž nadějná až teď po Velikonocích.

V úterý ráno to však vypadalo dost beznadějně. Bylo chladno, zataženo, pršelo. Během dne se to téměř nezlepšilo, až později odpoledne vysvitlo sluníčko. Postupně se vyjasňovalo, takže …

… s první skupinkou jsme se sešli před tři čtvrtě na osm na zastávce MHD Seifertova. To bylo ještě před západem Slunce, přesto už byla zcela zřetelně vidět nejjasnější planeta Venuše. Chvíli jsme ji obdivovali a kochali se tím, že ji vidíme ještě „za dne“ a pak se vydali pozorovat na naše obvyklé místo na Krkavčím vrchu, řečeném Na křížku.

Rozblácenými cestičkami jsme nakonec bez uklouznutí došli na vrchol, sešli se se zbytkem (právě tak do mariáše) a začali vyhlížet nebeské jevy. Kromě stále zřetelnější Venuše se postupně objevovaly i hvězdy: nejprve Sirius, pak Betelgeuze z Oriona, Aldebaran z Býka… – ale Merkur stále unikal. Už jsme se obávali, že se jeho pozorování nevyvede, protože na západním obzoru se docela hrozivě kupila kovadlina výrazného kumulonimbu, ale nakonec to vyšlo. Objevilo se totiž výrazné souhvězdí Blíženců, kteří s Venuší pomohli určit čáru ekliptiky a na ní už bylo snadné Merkur objevit. To jsme se radovali.

Chvíli jsme si povídali o jeho vlastnostech: velikosti (spíš malosti), stáčení jeho oběžné dráhy (to umožnilo potvrdit správnost Einsteinovy obecné relativity), také o dalších souhvězdích a planetách (vidět byl ještě Mars) – ale vcelku nic zvláštního. Snad jen necelá desítka družic z vláčku Elona Muska blikla hlavou Lva a byla tak trochu zajímavější. Nejpozoruhodnější představení nám připravila oblaka. Nejprve jsme nad krásně zbarveným západem zahlédli dvě až tři Kelvin-Helmholtzovy vlnky (zrovna dnes jsme si o nich se sextány povídali), pak se docela efektně – i když vzácně – začalo blýskat v již zmíněné kumulonimbu, který nám nakonec zakryl Merkura – a při odchodu jsme ještě sledovali turbulence páry z komínů Kronospanu (na pohled pěkné :-/).

Dobré to bylo. Pokračování někdy příště.

---