Kryohrátky přede svátky

Pedagogicky invalidní čas před Vánoci jsme po několikaleté koronavirové pauze opět využili k obstarání mrazivých hmot. Laskavostí vedení školy a obětavostí pana školníka se o čtvrtém pondělí adventním zásoby gymnázia rozrostly o tucet kilogramů suchého ledu a dvacítku litrů tekutého dusíku.

Hlavní využití nacházejí pochopitelně ve vyučování, zejména fyziky a chemie. Protože se však někteří z našich studujících i kolegů s těmito látkami v hodinách nepotkají, uspořádali jsme také fyzikálně cirkusové představení pro úzkou veřejnost v Krčku naší školy.

A tak se hodinu po západu Slunce sešla pestrá čtyřicítka diváků, posluchačů, hmatačů, čichačů i ochutnávačů.

Představení začalo malými explozemi natlakovaných PETek od mléka za umírněného vzniku obláčků mlhy. Po krátkém teoretickém povídání (které ostatně provázelo celé vystoupení) přišla na řadu první z látek: suchý led. Nejprve jsme s ním vařili mlhu, pak byl různě cvrnkán po stole, při čemž se krásně vznášel na tenkém plynovém polštáři, zájemci si ho také mohli krátce pochovat v dlaních a ti nejodvážnější i ochutnat. Závěrečným trikem byla kapesní výroba suchého ledu pomocí sifonové bombičky a kapesníku. Následoval krátký oddech: ve starém papiňáku se ze směsi sněhu a soli stala odporná – zato však až mínus dvaceti stupňová břečka; byl to dávný způsob výroby zimy na domácí zmrzlinu.

Krátké intermezzo obstaraly kroužky, vystřelované z plastového sudu v otvorem, vyřezaným ve dnu, pomocí starého Krásenského trička, napínaného několika svazky gumy.

Očekávaným zlatým hřebem byl tekutý dusík. S touto kapalinou se mohli zájemci seznámit i hmatem, neboť tak zvaný Leidenfrostův jev zabránil přímému kontaktu kapaliny o teplotě -197 °C a  prstů, ponořených pod hladinu. S dusíkem jsme si pak vyráběli také kapalný kyslík, který je paramagnetický a tak poslušně přiskakoval k magnetu – a také rozsvěcel žhnoucí špejli, jak už to kyslík ve školních pokusech dělává (a to navzdory tomu, že měl teplotu okolo -185 °C!). následovaly další triky: gumičky, vytažené z dusíku, se drolili jako syrové špagety, nafouknutý balónek se smrskl do neforemného chuchvalce – a pak zase na veselého praskotu zkřehlé pryže nafoukl… A nakonec přišel ke slovu keramický supravodič YBaCuO. Náležitě zchlazený levitoval pod magnetem. Vypadalo to ve skutečnosti mnohem zajímavěji, než popsané.

A to už bylo skoro vše. Ještě jsme se na cestu do mrazivé noci vnitřně rozehřáli ohňovým tornádem v odpadkovém koši a šli jsme po více než hodině domů.

Vydařilo se to, myslíme…