Konec února a začátek března tohoto roku byl na nebeské jevy docela úrodný – jakoby se nebe probouzelo s živou přírodou. Nejprve se na obloze k sobě přiblížili Měsíc, Venuše a Jupiter, potom byla několik nocí za sebou vidět polární záře (či spíše dala se vyfotografovat; neviděli jsme ji) a nakonec začátkem března došlo k velmi těsnému sblížení oněch dvou již uvedených planet. A počasí přálo. Několik večerů za sebou bylo zcela jasno, tak jsme se vypravili na onu nebeskou konjunkci podívat.

Je zřejmé, že ve skutečnosti jsou obě planety od sebe velmi daleko a to, že se nám na obloze jeví blízké, je jen průmět jejich poloh na nebeskou klenbu. Ale přesto je to podívaná ne příliš častá a moc pěkná.

Vyšli jsme v šest večer od zastávky MHD Seifertova – a i když bylo teprve krátce po západu Slunce, dvě jasná planetární světla už byla nad západním obzorem jasně vidět. Po troše pátrání po čáře ekliptiky mezi nimi a Měsícem jsme našli i červený Mars. Než jsme došli na místo srazu, naši oblíbenou pozorovatelnu na Krkavčím vrchu (Na Křížku), byly vidět i první hvězdy.

Na místě už bylo několik náhodně přišedších lidí. Postavili jsme dalekohled a nejprve ho zamířili na Jupitera. Jeho galileovské měsíce (Ió, Europa, Ganymédes a Calysto) byly uspořádány v působivé úsečce, pěkně daleko od sebe i svého olympského zploditele. Mladé oči studentek rozeznaly na kotoučku planety i dva oranžové oblačné pásky, my starší s bujnou fantazií jsme se silou vůle přesvědčili o tom, že vidíme aspoň jeden – a ti nejzkušenější z návštěvníků už ani to.

To bylo to nejvýznamnější. O moc víc už jsme neviděli, protože Měsíc byl nedaleko úplňku a přesvěcoval nepatrné mihotání hvězd. Našli jsme ještě mlhovinu v Adromédě a v Orionu, zobrazili jsme si záplavu hvězdiček v Plejádách, Julie upozorňovala na přelétající letadla – a po více než hodině, strávené v dobré pohodě, jsme se rozešli.

Stálo to za to.