Několik gymnaziánů menší postavy z technicko-informatického kroužku minulého školního roku propadlo až do tohoto. Nestihli totiž vyrobit bumerangy a draky (co také v červnu s nimi, že). Reparáty skládali teď o dušičkovém čase.

Během října z papírů A3 ze školní kopírky, provázků, lepicí pásky a smrkových latí sestrojili rádoby plazí létavce, využívající vektorový rozklad sil k vznášení se ve větru. Povedlo se. Navíc den po Dušičkách, ve čtvrtek 3. 1., přálo i počasí. Bylo přiměřeně teplo, sucho, slunečno a větrno. Vypravili jsme se tedy, vybaveni svými výrobky i nástroji k hrubé opravě, na Krkavčí vrch, jak se prý správně jmenuje oblíbený „Křížek“ nad Skalkou u Telečské ulice. Dorazili jsme okolo druhé odpolední – a byli jsme prvními řiditeli draků, kteří ten den přišli. A nakonec nám to létalo ze všech nejlépe. Připevnili jsme ocas, závěsný provázek – a jali jsme se pouštět.

Jeden z draků – ten menší a nepomalovanější – se rychle vznesl do vzduchu a za neustálého kotrmelcování a jiných alotrií plápolal svým krepovým modro-červeno-oranžovým ocasem nad sídlištěm na Telečské ulici. Pravda: občas vyžadoval resetování, ale to patří k věci.

Dost smůlu měl druhý – větší a zmalovanější drak. Vše by bylo v pořádku, ale podélná lať byla říznutá mírně napříč léty, takže se po pár vteřinách poroučela do zlomenin. Budiž čest a sláva Lindě, jejíž pterosaurus to byl, že se ne a ne a nevzdávala; snad čtyřikrát či pětkrát dávala páteř svého šmaka do dlah a korzetů – až se to nakonec povedlo; také se vznesl a mával nám svou usměvavou hlavou, byť to doprovázel poněkud krkolomnými úklonami a rotacemi.

Dobré to bylo. I když jsme původně tesknili, že nedojde na pečení špekáčků, měli jsme nakonec dvě hodiny co dělat, čím se těšit, nad čím se radovat. U ohýnku se najíme a ohřejme jindy.

Příště snad dojde na bumerangy. Ale to až někdy okolo adventu.

---