JANA MASARYKA 1, 586 01 JIHLAVA

Vycházka za zimními souhvězdími

Letošní únorový vpád arktického vzduchu přinesl kromě trýznivých mrazů také zářivě jasnou oblohu, která nabízela pohled na stále ještě zimní souhvězdí. V pátek 23. února se navíc odehrála poměrně důležitá událost – zákryt Aldebaranu – Oka býka – Měsícem, a to v příznivou dobu zhruba od šesti do sedmi večer.

Využili jsme příležitosti a s několika studenty se vyšli pokochat. Páteční podívaná za hlubokého mrazu, ale klidného povětří, byla poněkud zkalena silným oparem kolem obzoru: přeci jen bylo přes den ještě docela příjemně vlaho a tak noční ochlazení vytvořilo jemný, ale dost výrazný mlžný závoj, který nám zabránil vidět jedinou večerní planetu těchto dnů – Venuši. Nevadí – stejně jsme se soustředili na Aldebaran, který se pomalinku přibližoval k potemnělé straně dorůstajícího Měsíce – zhruba se strany sedmé hodiny na pomyslném ciferníku. Při pozorování jsme si pomáhali jednoduchým dalekohledem – a skutečně: v jednu chvíli bylo krásné naoranžovělé Oko býka vidět – a o pár vteřin později už ne.

Poté jsme pozornost přesunuli k postupně se objevujícím hvězdám na tmící se obloze. Našli jsme Orion – jeho končetiny, pás i meč. Pak se zjevili Blíženci, poté také Kasiopeja, Velký vůz (což jen část souhvězdí Velké medvědice) a Polárka. Nad hlavou zářila jasná Capella (latinsky Kozička) – hlavní hvězda souhvězdí Vozky. Bezkonkurenčně nejdéle jsme však viděli slavného Siria – oko Velkého psa. V prochladlém vzduchu nevysoko nad obzorem docela jasně ostře bíle problikával, protože jeho vysokou teplotou do modra zbarvené světlo prochází silnou vrstvou chvějící se atmosféry. Sekundovalo mu světlo jeho malého společníka – Prokyona z Malého psa; oba jdou v závěsu bájného Oriona a tvoří tak jeho minismečku.

Původně jsme chtěli počkat na vynoření se Aldebaranu zpoza Měsíce – to mělo nastat okolo sedmé večer, ale pronikavý chlad nám zavelel k ústupu. Podruhé jsme se na obvyklou pozorovatelnu „Na křížku“ vypravili v neděli 25. 2. – opět navečír v šest. Bylo ještě chladněji a navíc foukalo. Potěšili jsme se pohledem k tentokrát průhledné obloze nad západním obzorem, kde zářila výrazná Venuše. Opět se postupně objevovaly další a další hvězdy, tentokrát i býčí hvězdokupy Plejády a Hyády. Chvíli jsme ještě povídali o jménech hvězd – třeba o červeném velebobrovi Betelgeuze z Oriona, o námořní navigaci a významu efemerid pro určení zeměpisné délky, chvílemi jsme se kochali kouřovou vlečkou nad komínem teplárny u hřbitova, která věrně kopírovala výrazné přízemní vzdušné vlny – a navzdory důkladnému oblečení jsme zbaběle utekli ještě dříve, než v pátek – asi po půlhodině. I tak to ale stálo za to.